AKTUÁLNĚ

19. srpen 2021

akou m žeme o ekávat

reakci v USA a v západních

zemí h

Největší prohru utrpí Biden

a ukáže se to asi v midterm

election průběžných volbách

pozn. red.). Myslím si, že

Bidenův Afghánistán je do jisté míry něco jako arterův

rán. Západ se teď otočí. Jakmile odtud dostane svoje lidi,

bude vyčkávat a sledovat, co

nastane dál. Jestli má někdo

vliv na Tálibán, tak zmiňované Rusko a Čína. Nikdo jiný se

teď nestaví do pozice budoucích hybatelů změn. V Kremlu

zřejmě teklo šampaňské proudem. Je to facka těm tisícům

mrtvých vojáků NATO a doufám, že všechny lidi, kteří tam

s námi působili, dostaneme

ven a neskončí na veřejných

popravištích.

O ekáváte migra ní

vlnu

Největší strach mám

o minority, v tomto případě

Hazáry, kteří jsou šíity. Protože co zažili oni za Tálibánu,

je naprosto strašné a ten spor

je nedokončený. Dovedu si

představit, že ti budou první,

kteří budou utíkat, ale může

se tam stát cokoli. Nikdo

nebyl před týdnem připraven

na to, že tak rychle padne

Kábul. Kdo tvrdí, že to věděl,

tak normálně lže.

1933–1973

V zemi vládl král Muhammad

Záhir Šáh. V roce 1973

Záhirův švagr Muhammad

Daúd Chán provedl nekrvavý

puč.

15. 8. 2021

Král

Záhir Šáh

Tálibán po stažení

amerických vojáků

vstoupil bez boje do

Kábulu.

Symbol z tálibánské vlajky

Záchrana z pekla

Rychlý pád centrální vlády v Afghánistánu

a vítězství Tálibánu bude mít pro elou

zemi nepříjemn d sledky. ejohroženější

skupinou jsou momentálně ghán i kteří

pomáhali vojsk m

TO a jeji h rodiny. Těm

bezprostředně hrozí mu ení anebo i smrt.

esko ale nejenom ono nedělá dost.

Z principu

nedostatečná

Podobné kritice čelí i Spojené

království, které mělo v Afghánistánu druhý největší kontingent.

Ani tady systém nepamatuje

na všechny, kterým se bude Tálibán mstít. Německo ústy kancléřky Merkelové řeklo, že přijme

až 1

Afghánců, což je rozhodně úctyhodný počet, ale je

otázka, jak dlouho to vše bude

trvat. Přinejmenším jsou ovšem

z nejvyšších míst slyšet slova

ochoty problém nějak řešit.

JIŘÍ PONDĚLÍČEK

spolupracovník Týdeníku FORUM

Ve Spojených státech

se pomalý proces, kterým museli uchazeči o tzv.

zvláštní imigrantská víza

projít, stal předmětem kritiky už před mnoha lety.

Například populární komik

John Oliver ho kritizoval

už v roce 2 1 . Přes zlepšení, která vedla ke zrychlení vydávání víz a navýšení kapacity systému, jej kritizuje i dnes. Je totiž naprosto zřejmé, že systém nápor

způsobený rychlým vítězstvím Tálibánu nezvládá.

USA se snaží vybudovat alespoň záchytná místa ve třetích zemích, kde

by mohli ohrožení Afghánci čekat na vyřízení své

žádosti v bezpečí. Několik tisíc z nich pak přesídlilo na vojenskou základnu

ve Virginii, kde teprve vyřeší formality. Přesto je v tuto

chvíli evidováno cca 1

nevyřízených žádostí a dle

některých odhadů je ohrožených lidí až

, jenže nesplňují podmínky pro

podání žádosti.

Česká vláda oproti tomu

s vůbec nějakým systémem

záchrany spolupracovníků našich vojáků přišla až

po kritice vedené především

spolkem veteránů Vlčí máky.

Místo slov podpory sledujeme tajnůstkaření omlouvané bezpečností těch, kterých

se to týká. Ostudné je, že je

požadována prověrka, na kterou ale musí žadatel čekat

v nebezpečném Afghánistánu.

Ministr Metnar prohlásil, že

někteří tlumočníci jsou spolupracovníky Tálibánu. Případy,

kdy afghánští spolupracovníci vojsk NATO spolupracovali

s Tálibánem, se objevily. Jeden

takový případ se skutečně stal

i českým vojákům, takže nejde

o úplně neopodstatněnou obavu. Nicméně bylo by záhod-

no vyřizovat prověrky a papírování až v okamžiku, kdy jsou

žadatelé v bezpečí. V případě, že se spolupráce s Tálibánem prokáže, vrátit je můžeme vždycky.

Humanitární gesto

Některé země, mezi nimi

Francie a Německo, prohlásily, že dočasně zastavují

deportace neúspěšných žadatelů o azyl z Afghánistánu.

Je to jednak gesto vyjadřující základní lidskost a zároveň

také logický krok. Většině byl

azyl zamítnut z toho důvodu, že Afghánistán byl úředníky považován za bezpečnou zemi. Byť to úplně nebyla pravda ani tehdy, tak vracet je tam teď, je nehumánní.

Nelze si nevybavit lodě

s židovskými uprchlíky, které

úřady vracely od břehů USA

a Palestiny.

Česká republika odmítá

deportace zastavit prý kvůli

kapacitě detenčních center.

Takovou hrůzu nesmíme

dopustit. To ať ti lidé raději

zemřou. Situace se vyvíjela

překotně a ani ty země, které

měly nějaký systém pomoci

afghánským spolupracovníkům, na ni nebyly dobře připraveny. Naše politická

reprezentace se na to ale

vykašlala úplně a vždy dělá

jen to, k čemu je donucena. Je

totiž před volbami a uprchlíky v téhle zemi nechceme.

Koneckonců strach z migrace

si premiér stanovil jako hlavní téma kampaně. To ostatně

následně Čechům tvrdily

i noviny, co panu premiérovi

rozhodně nepatří - titulkem,

který neodpovídal průzkumu

v článku zmíněném. Je to

cynická a odporná hra.

FOTO: PROFIMEDIA.CZ

být nepravdivé. Mám pocit,

že čím déle se Afghánistánu

věnuji, tím méně jsem si jist

ve svých odhadech. Oni nějakou dobu budou muset dodržet to, co přislíbili. Na druhou stranu otevřeli všechny žaláře a pustili na svobodu

nejen bojovníky proti alianci, ale i kriminálníky – zde

se nabízí otázka, co tím sledovali. V žalářích bylo mnoho lidí, kteří se připravovali,

že začnou se Západem bojovat. Nejsem tedy schopen

říct, jestli za tři měsíce nezačne těžký boj s těmi, kteří

stáli proti Tálibánu na straně

Ameriky a NATO. ogické by

bylo nemstít se, protože jakákoli msta by byla Západem

vnímána jako další důvod

se tam nějak angažovat, což

Tálibán nechce.

5

Snad nejlépe je zoufalství obyvatel Kábulu vidět na obrázcích z letiště. To obsadily tisíce lidí, kteří se snaží utéct ze země.

Odcházení po afghánsku

IVA ROZE

spolupracovnice Týdeníku FORUM

K

dyž jsem před lety přistála v Kábulu coby

novinářka na volné noze, dostala jsem jasné,

nicméně nepříliš praktické

instrukce od svého amerického šéfa: Dávej pozor na to,

s kým mluvíš. Nikomu automaticky nevěř. Nikdy nedovol, aby se kolem tebe začaly

vytvářet hloučky.

„Ta davová psych za se

tam strhne strašně rychle,“

varoval mě.

Snažila jsem se vyvarovat

se davům, ale bylo to v podstatě nemožné. V momentě,

kdy jsem promluvila s kýmkoli – a celá pointa mé práce

tam byla v tom, abych mluvila s místními, se kolem mě

vždycky vytvořil chumel lidí.

htěli vědět, odkud jsem, co

tam dělám, na co se ptám

jejich spoluobčanů a co na to

budou odpovídat. Byli nad-

šení, pohostinní a přátelští.

Zároveň bylo ale ve vzduchu

cítit, že člověk je vždycky jedno obnažené ženské zápěstí

daleko od občanské války.

Když jsem poprvé šla

po hicken Street – známé

kábulské ulici, kde se dříve

prodávala drůbež, ale poslední dobou je to tržiště všeho

od polštářů z vlčí kožešiny až

po zrezivělé tatarské helmy –

pochopila jsem, jak rychle

dokážou v Afghánistánu věci

eskalovat.

Stačilo prohodit několik vět s prodavačem o tom,

jak jde obchod s koberci,

a během několika minut se

seběhla celá ulice a všichni

se chtěli taky vyjádřit. Prvně

ke kobercům, pak k obchodu

s opiem, k americké armádě

a nakonec k Tálibánu. Všechno to byli muži. Hubení muži

v béžových pyžamech, kte-

ří za sebou táhli kozu nebo se

procházeli po ulicích s kalašnikovem přes rameno. Mladíci se zelenýma očima v upnutých džínách, procházející se

za ruku s jinými mladíky. Staříci, kterým chyběla polovina

zubů, hrající vrhcáby.

hodit po Kábulu bylo

jako hrát křoví ve sci-fi filmu,

kde všechny ženy vymřely a světu vládnou muži. Ten

film byl natáčený v sépio-

Na známé

kábulské

ulici Chicken

Street se dalo

koupit leccos.

Jak to bude dál

je otázka.

vých t nech a v neurčitém století, pravděpodobně někdy ve středověku. Akorát s vrtulníky. Se spoustou

vrtulníků.

„Napiš tam, že Afghánistán

si pomůže sám a nepotřebuje tu žádná cizí vojska,“ řekl mi

prodavač z hicken Street.

„Bez Ameriky bude Afghánistán ztracený. Tálibán nás

všechny zničí,“ oponoval mu

jiný prodavač.

„Smrt Americe!“ přidal se

do toho pekař chleba a umoučněnou ruku zaťal v pěst. Jiný

muž s jinou pěstí na něj křičel cosi zpět. Během půl minuty na sebe řvali úplně všichni.

A pak začali řvát i na mě.

To byl ten moment, kdy

můj tlumočník obvykle zavelel: „Musíme odejít. Teď hned.

Ale hlavně pomalu a plynule.

ádné rychlé pohyby.“

Ten den jsem se naučila,

jak se odchází z afghánského

kon iktu.